Petra Rédová a Honzík Kubiš 2023-10-16
Takže ahoj.
Příklad jsem vám říkal, že budu dělat rozhovory a první rozhovor je tady s Petěj Redovou.
Mám pocit, že ji nemusím nějak uvádět, ale Petěj, řekni nám, uvedci nám nějak.
Tak já tě zdravím a zdravím i tvoje posluchače.
Jak bych se uvedla? Jsem Dezolát, Chcimír, nepřítel vlády.
Ne, vážně jsem zdravotní sestra, pracuji ve Velké Británii od roku 2000 na specializovaném prasovišti.
Jsem maminka dvou úžasných dětí, jsem manželka, protivná manželka občas.
V podstatě teď momentálně poslední tři roky říkám, že jsem totálně naštvaný občan této země, který usiluje o změnu.
Mám na tebe první otázku, jak by ses popsala ve třech nějakých slovech?
Hladných nebo způsobů?
Nevím, jak by ses popsala?
Ve třech slovech? No, to je docela náročné ve třech slovech, ale...
Třeba jako, jakou máš povahu?
Já jsem tvrdohlava, neústupná, já vždycky říkám, že slovo nejde, neexistuje, ale troufám si sama o sobě říct, že jsem velký srcař, protože dávám i ne druhou, ale i třetí šanci a do věcí jdu vždycky hodně se srcem, což je u štíru občas i sebedestruktivní, protože dost často si namyleme čumák, ale já bych řekla, že jsem takový český srcový vlastenec, třeba slovy.
Jaký je tvůj největší třeba trapas nebo průser, který jsi kdy udělala, třeba i v dětství?
Největší průser, víš, ono vždycky nikdy neříkej nikdy, protože ještě se ten průser může stát a v tu danou chvíli to považuješ za největší průser a pak se za stopem času díváš na to, že to takový průser ani nebyl, že to bylo možná i ku prospěchu, nebo že se tím vyřešila nějaká věc, ale v dětství, co jsem, tak těch průserů v dětství já jsem vyváděla hodně, protože já jsem vyrůstala v armádní rodině nebo v rodině armádního důstojníka mezi klukama, takže jsme měli party a dělali jsme takový ten bugr, který už dnešní mládež nezná.
Lozili jsme po stromech, po stozích, lozili jsme do cizích za hrad.
A pamatuju si, že ve škole jsem udělala velký průser, když jsem se pohádala se svojí kamarádkou, ona to byla tenkrát holčina z romské komunity, Tatiana Lakatošová se jmenovala.
A my jsme se hodně takhle štengrovali. Paradoxně, pak s nás byly velmi dobré kamarádky, tak jsme se poprali a já jsem ji zavřela na záchodě.
Šla jsem do týdy a samozřejmě ona z toho měla potom průser, takže ona zase potom vyvedla něco mně, ale naše mamky spolupracovali tenkrát v práci, takže jsme se na koberec obě dvě. A jak říkám, pak se s nás staly jako velmi dobré kamarádky.
A všichni se podíptali a já jsem měla hrozný strach, jestli se jí tam něco nestalo, a jestli bych teda neměla zvednout tu dvě. Takže jsem ji zavřela na tom záchodě.
A teď jsem se říkala, přijde, přijde. Ona se samozřejmě probouchala.
A to je na první, co bylo, tak bylo, Petra mě zavřela na záchodě.
Takže tady jsem to viděla jako strašně velký problém, protože ty třídní schůzky, které probíhaly v tehdejší době, a to není jak dneska, že roditě stěžují si na učitele, tak samozřejmě...
U nás házeli klíčem a mokrou smradlavou houbou.
Ale taky si na nás stěžovali. Takže můj otec, když šel na třídní schůzku nebo mamka, tak mamka byla míru milovná. Ta vždycky přišla, snažila se to nějak zaonačit.
A měl jsem to většího otec, takže já jsem to viděla jako velký problém.
Za prvé, že z toho bude výprasť, a za druhé, že z toho bude tzv. zaracha, že nebudu moc jít dlouho ven. Paradoxně, ten krásný průběh, protože v někdy Táně potom vybydla něco mě a ono se to tak jako vynulovalo.
Šulnul, jo. Takže já to už vzpomínám s úsměvem dneska.
Už nikoho nikam nezavírám.
No, já ti povím, co se stalo mně. Když mi bylo asi 4-5 let,
to byl prostě vánoční koncert. Byl na náměstí, měla jako stará škola.
A ještě předtím, než začaly hrát, nastupila tam kapela zbor, tak já jsem vždycky nosila o sebe takovou malou kytarku prostě, kterou jsem si koupil někde v hračkárství. A já jsem vyběhl na to podium a začal jsem tam předtím prostě publikem na náměstí hrát.
A začal jsem tam zpívat prší, prší v zimě.
No, tak všichni se přidali ke mně a potom, když mě mamka chtěla stáhnout udolů, tak já jsem ji tam znova zdrhnul. Tak mě tam jako podporovali a křičili, ať mě tam nechá.
Takže to bylo asi výhodností.
Jo, tak jako lidem se to líbilo, tak dobrý no.
No, ještě se tě zeptám, co ty jako a sport, dělala jsi nějakej sport v závodě?
No, já jsem celý život sportovala, ale aktivně jsem se věnovala, ještě loní, předloní, loní, ještě jsem chodila na tréninky, ale věnovala jsem se take on do, které jsem měla moc ráda.
Zaprvé člověk si vyčistil hlavu, trošku se vyběhl, odreagoval se a přišel i na jiné myšlenky. Navíc je to hodně o koordinaci.
A to teda mě dělalo jako fakt občas problém, soustředit se na tu koordinaci.
Ale já se přiznám, že tento rok jsem za klukama vůbec nebyla trénovat.
Protože na to nebyl čas a prostor. A ještě donedávna, před dvouma měsícama, jsem chodila aktivně do fitness, což se zase zasnažím vrátit, protože přece jenom takový dová doba nás něco zanechala.
A je to zvláštní, protože mi furt do rána někdo přešívá oblečení.
Takže vždycky máš pocit, že se do toho vlezeš a pak už se do toho nevlezeš.
A tím, že jsem teď po úraze, že jsem si vlastně na té demonstraci nadrhla ten lítkový svál, tak jsem to nějak omezila.
Ale už zase se brzy vrátím, protože nepatřím k těm lidem, kteří si koupí větší oblečení, aby to kompenzovali.
Já jsem se prostě hecla a já se dostanu do toho přešitého oblečení.
Jinak v zimě občas ližujeme, když to jde, tak jezdíme nahoře a nepatřím mezi ty nejlepší ližaře. Já jsem takovej ten ližař, co jede, jak se říká na tachometru, dvacítka v očích smrda.
(...)
Moje děti, obě dvě taky, takže většinou já bych měla hlídat, já oni hlídají mě.
Mě baví spíš taková ta turistika. Já mám ráda hodný.
Čím jsem starší, tak tím větším samozřejmě tíhnu.
Ale jinak plavec asi úplně dobrý nejsem. Já si uplavu to, co potřebuji, to, co neuplavu, dojdu pod ně.
Ale mám respekt v vodě, přestože jsem vodní známení, tak mám neskutečný respekt, ale ono je to asi všechno vázané na to moje srdeční onemocnění, kterým trpím někdy od roku 2 a 5.
Takže já tak nějak poslouchám to tělo, respektuju to a nejedu na ten maximum.
Já se s sportem vůbec s ním nespojuju, vůbec se za to nestydím.
Já jsem spíš třeba i ten hudební typ, že mám spíš nadání na tu hudbu, ale když mi bylo 6, tak jsem se rozhodl, že budu chodit na atletiku.
Víš co, to jsem byl ještě takovej ubenour prostě a chodil jsem běhat a poprvé jsem běhal se staršíma, protože jsme měli běhat takový malý kolečko a já jsem běhal prostě větší vždycky.
A hned v druhý trénink už jsem uběhal půlku a křičel jsem tam na mamku, že "mami, prosím tě zachraň, já jsem spocený, smrdím" a pak už jsem moc nechodil.
Jsem se dal k hudbě a 6 let jsem hrál na akustickou kytaru.
Já a sport není nic dobrýho, já se s ním nespojuju radši.
Tak pro mě je to zase takové odreagování.
Já jsem tedy atletiku taky dřív dělala, dělala jsem i gymnastiku a my jsme mývali vlastně dřív v těch kasárnách, tam mývali tělocviční a tam jsme chodili skákat na polínu přes kozi a tak a mě to bavilo i ty výjmyky a tak šplhání potyčit.
Třeba poláně jsem nikdy nevyšplhala.
To dokonce, když jsme šplhali, když jsem běžela s Partiana, já myslím v roce 2018, 2019 nebo tak nějak s dětskama v práci, když jsem se do toho nechala vyhecovat, tak jako jediný, co jsem nedala, byl šplh na láně, to jsem vzdala, to jsem teda radši klikovala.
Ale zase já nemám asi hudební, jak se říká, hudební hluch, ten asi nemám já. Nebo myslím si, ono se říká, že každý má hudební sluch, že to jenom o tréninku, ale hudebka mě nikdy nějak moc nebrala.
Moje dítě teda hrálo na kytaru, teď hraje na klavír, ale občas slychám tady doma, že hraju výborně na nervy, takže něco tam asi talentovanýho bude.
Jako já nejhorší u mě je, že já ty sporty radši nedělám, protože já jdu hrozně úrazu napřed.
Já jsem ten typ člověka, že má úraz úplně u všeho.
Si dokážu udělat u všeho něco, takže já to mám blbýho.
Tak si pořiď dobrou pojistku, jak máme, abaž mít pojistku, nebaž mít jediný úraz.
No to chceme s mamkou udělat.
Ještě se tě zeptám, jak vnímají děti to, co se kolem tebe děje, protože víme, že už máš i starší dítě, tak se ti ještě zeptat, podporuje tě v tom nějak, nebo ho to až tak moc nezajíma?
Já bych neřekla, že ho to nezajíma.
On si docela vytrpěl během covidu, tu šikanu.
Hlavně nemohli jet nahoře, protože nepatřil mezi očkované a dětě.
Já jsem mu vysvětlila, proč se očkovat teda nebude.
Měla jsem do nedávna posvědčit, že mu to tak nějak jednou.
On tak nějak špatně snášel i ty lockdowny, ale pokopila jsem, že ne, že on je tím, že je introvert, tak o tom moc nemluví.
Ale když jsem byla na demonstraci, tak mi poslal úžasnou SMS.
Pamatuju si, že jsme tam stáli tři, ano, čtyři lidi kolem toho.
Já jsem ji četla nahlas a rozbrečela mě.
Takže pochopila jsem, že vnímá, co to dělám, akorát možná o tom neumí moc mluvit a není mu to příjemné, protože on čelil šikanie kvůli mně, protože například se o mě psalo, že nejsem zdravotní sestra, tak se mu posmívali spolužáci.
Věděl, že jsem zdravotní sestra, věděl, že lítám do Londýna, pak se mu zase z nějakého důvodu smáli, ale tady tehdy vstoupil do hry jeho otec.
Vím, že si s ním o tom promluvil, že jsme to udělali, takže ne já, ale on si s ním o tom promluvil, protože Tom to vnímal, že z mého pohledu mu říkám svůj názor a potřebuji to slyšet od někoho jiného.
Takže on si s ním táta promluvil a myslím si, že to jako neskutečně pomohlo.
Pak už jsem mu dělala to, že jsem je do toho dění vtáhla, že už jsem mu nabízela, ať jde se mnou tam, nebo ať se podívá na to, ať zkusí támhle.
Ona byla asi chyba, že se mi držela bokem, že člověk je se snažil chránit, aby do toho nebyly tak moc vtažení a já jsem si to soukromě hlídala, i co se týká třeba manžela, a časem jsem pochopila, že je to chyba, že naopak je musím do toho vtáhnout, aby byly součásti, aby se necítili za prvé oddělení a hlavně ty rány, které přicházely, nebyly tak tvrdé.
A ta malá, to je rebel, ta byla vždycky rebel, odmítala nosit roušky, tak kdyby mohla, tak jde na každou demonstraci.
Ta je trošičku jinak stavěná.
Ještě se ti chci zeptat, jaká je, a to je taková otázka, a jak se zhodla, že půjdeš zrovna, jestli to tak můžu říct, s tou politickou cestou, a že půjdeš tím, co teď děláš.
Ono se to tak nějak, Honza, asi vyvinulo postupně z toho času a z těch věcí, co jsme dělali, protože ono to začínalo tím covidem, těma situacema, které se děli, že Británie, Izrael a tady tyhle země začínaly číselně narůstat.
A tím, že já jsem byla v té Británii, tak jsem si všímala, že ty informace nekorespondují s realitou.
Začala jsem se na to trošičku dívat jinak, pak začali všichni panikaři mluvit o tom, jak je to všechno infekční, i to kýchnutí, i to, že za tebe někdo mrkne.
Já jsem zjistila, že to není pravda, že se pohybuju mezi těma lidma, jsem bez růžky a nijak jsem neonemocněla.
Takže jsem začala ty informace hledat někde jinde, a pak jsem tak nějak cítila takovou tu morální povinnost, tak jak já vždycky říkám, že mám tu spravedlnost nastavenou příliš vysokou a ono občas ti to láme vás, když rychlejiž promluvíš, někdy je lepší mlčet a čekat na ten čas.
Takže jsme o tom začali mluvit, já teda taky začala jsem sledovat ty zahraniční média, hlavně v Americe, na Floridě, pak to Německo.
A měla jsem takovou tu morální potřebu to těm lidem říct.
V tom svým okolím jsem to mohla říkat, někdo mě měl zabláznat, někdo mě poslouchal, ale tím, jak jsem viděla tu paniku i v té práci, tak jsem si říkala, hele, dostanou na výběr.
Tak vlastně přišla ta tornáda, tak jsme zase chtěli pomoct těm lidem, chtěli jsme do toho zapojit lidi, aby viděli, co se tam děje.
Takže zase jsme to tak nějak pouštěli ve dno a pak přišlo to tečkování, které bylo takovým největším podrazem na lidích.
Byl to takový podvod minulé vlády, ale samozřejmě i té současné.
A tím, že já už jsem byla, že jsem uvízla doma a tenkrát se začalo očkovat zase v té Izraeli a ve Blkém království nebo ve Spodem království, tak kolegyně mě psala, hele, moc nejásej, je to pruser, protože tady nám ochrnuli lidé, lidé umírají, uvidíme, co z toho bude.
Tak jsme se zase začali pít a zase jsme měli v sobě takovou tu potřebu mluvit, mluvit, mluvit o tom.
A když tenkrát v roce 2021 náš největší český dezinformátor a soudem uznaný Lhář Pan Sempr napsal, že nejsem zdravotní sestra, protože já jsem tehdy měla napsaný, že jsem z Brna, že pracuji na JPC, tak on si z toho vydedukoval, jako s jeho krátko inteligentními myšlením, že jsem v Blně na JPC a napsal, že to není pravda, tak spustil neskutečnou šikanu a tenkrát se toho chytla všechna média, to dneška se třeba nikdo neomluvil, a prostě začal hon jak naštvanou zvěř.
A pro mě bylo naprosto absurdní, aby někdo o mě, kdo je vystudovaný zdravotník, pracuje na vedoucí pozici, vystudoval vysokou školu, prostě tvrdil, že nejsem zdravotník.
No a tehdy jsem narazila na nějaké vysílání, na nějakou demonstraci, kde vystupoval Jindra Raichel, mám pocit, že to bylo do konce 17.
listopadu, tak jsem koukala na to vysílání a říkám, tebe si nejmu, tebe chci a s tebou půjdu za tou spravedlností.
Takže jsem začala tak nějak s Jindrou komunikovat, požádala jsem ho o pomoc a on tehdy reagoval velmi vstřícně, takže jsme začali spolupracovat a pak samozřejmě už to šlo den ode dne, kdy vlastně tě někdo žádal o pomoc, někdo nějaké informace chtěl a prostě ta skupina se rozšiřovala a objevil se najednou tým úžasných lidí, který pomáhal na úkor svého času s rodinou, na úkor své práce a pomáhal ostatním lidem.
No a pak vlastně Jindra se rozhodl, že vytvoří stranu Právo.
Respekt.
Odbornost, kterou má postavenou na nějakých hodnotách a zeptal se mě, jestli s nimi do toho půjdu.
Já jsem vůbec nepochybovala, protože mně se vlastně to jeho myšlení, ten způsob líbil a hlavně vidím, jak pracuje.
Spousta lidí neví, co ten chlap dělá.
Nemusí ho mít rádi, protože se jim nelíbí jeho krokodily, boty nebo Porsche, ale ten chlap udělal za tu dobu tolik práce, že nikdo z nich v životě pro lidi neudělal tolik, co on a ten samozřejmě tým v pozadí.
Ať už to je dneska odešlej Tomáš Nilsen nebo jsou to prostě ostatní lidé, lékaři, kteří s náma spolupracují, sestry, jo, Petě Vacek.
Prostě v tíhle všichni lidé prostě pracovali a stále pracují, jo, i když někdo třeba se už oddělil, ale ten tým fungoval, pracoval a pro mě to byla naopak čest.
Samozřejmě dostávám to obouchaný o hlavu, protože se to spoustě lidí nelíbí.
Učíme se za pochodu, děláme chyby, kdo je nedělá, protože já jsem nikdy politik nebyla.
Jak říkávala moja maminka, mám proříznutou pusu, co na srdci to na jazyku.
Ale jo, chybama se člověk učí a prostě myslím si, že takhle se dá asi nejlíp dojít, když se člověk obouchá tady z těch stran, ale jde dál za tou svou vizí a dělá to, co děláme.
A my to děláme pořád, pořád si držíme tu vizi a myslím si, že to, kam směřujeme a co můžeme nabídnout lidem, je úžasné, protože jim vrátíme určitou jistotu, stabilitu, i když to bude za začátku velmi těžké.
Ale máme řešení na problémy, které jsou a to je prostě důležité, protože spousta stran jenom slibuje, hlásá, co udělá, jak vystoupí z EU a jak je navede změny, ale vždycky, když se dostanou k vedení do funkce, tak z kutek utek.
Kdežto my to budujeme od samého začátku bez podpory médií, bez jakýchkoliv finančních podpor, děláme to všichni zadarmo, takže na nás nemají co vytáhnout, co by se týkalo tady toho.
My se přes ty média nepotřebujeme dostat, protože je to alternativní.
Díky lidem se šíří spousta informací, díky lidem se šíří mise, naše vizé, naše programy, takže tady už si nebudou potom mít na čem postavit oni svoje vzdušné zámky.
A pak už asi nebyla ani cesta zpátky.
Byly doby, kdy jsem si říkala, jestli mi to stojí za to, zejména, že lidé byli v Tardě, měli pořád potřebu útočit a vyhrabávat nějaké věci, vytáhovat to z kontextu, nebo řešil někdo na Facebooku, že jsem špatná máma, protože jsem poslala svoje dítě na tábor, ale ten dotyčný dítě asi nemá v unitici, stojí takový tábor, a naopak je to přínosem.
Já se snažím, aby moje děti neseděly doma, aby nebyly u počítače, ale naopak, aby měli prostě co největší záběr.
Takže to už jsou potom takové věci, že si říkáš, stojí ti to vůbec za to.
Jenomže těch pozitivních lidí, těch dobře nabitých lidí, kteří opravdu milují tuhle zem a chcou tu změnu, a chcou jí vrátit do nějakého snesitelného módu, protože ono to bude strašně těžké vrátit věci.
Nemyslím vrátit zpátky, ale napravovat ty věci.
Ta škoda, která se tady stala za ty dva roky, ta je neskutečná.
Takže ono je něco jiného, když opravuješ kolo, které píchlo duši, a něco jiného je, které ti přijal kamejon.
Takže ono to bude náročné, ale za ty tři roky já si říkám, že už nás snad nic dalšího potkat nemůže, že už jsme si vyzkoušeli úplně všechno, včetně fyzického útoku, takové ty hnusné zprávy, co lidi posílají běžně, na to už jsme zvykli.
Teď spíš jde o to vydržet a ten tunel, který jsme si prokopali, to kamení, které jsme vynosili, tak prostě zprůchodnit a dát šanci těm ostatním, aby prošli.
Takže všimný, už tě zatím cesta zpátky není.
Krásně řečeno.
Teď ta bonusová otázka jedna.
Jaká byla tvoje první platonická láska a po případě první rande? První platonická láska, no ta byla ještě v Mikulově.
Já jsem vlastně prvních 12 let vyrostala v Mikulově a Mikulov zůstal belmi srdeční záležitostí, ale samozřejmě se od té doby změnil, protože už toho není městečko, ale je z toho vlastně pohraniční krásné město.
Tak tam byl kluk, který chodil na Valtickou školu, kam jsem potom přešla i já z té základní.
Chodil do Ačka, já jsem chodila do Bčka, jmenoval se Roman.
Já nebudu říkat celé jeho jméno, protože vím, že na Facebooku jsme se od té doby potkali po mnoha, mnoha letech.
Jsem ho vyhledala, abych zjistila, jak se má, co dělá.
Člověk se zasmál tady těm dětským letům.
To byl takový sportovně vypadající kluk, měl nádherný úsmě, byl vždycky obklopen holkama a mě se moc líbil, jenom že já jsem neměla šanci ho moc poznat, protože my jsme se pak stěhovali, ale zůstali jsme v kontaktu v písemném, dlouho jsme si psali, pak samozřejmě jak jdou léta, tak člověk jako se ztratil z toho kontaktu.
Tak jsem měla potřebu ho vyhledat a zjistit, jak se má, co dělá.
To byla taková ta první platonická láska a první rande.
To už bylo hodně později a to jsem měla, to už jsme bydleli, to jsme se přestěhovali skromně, že já jsem byla spíš taková, že jsem hodně lítala s holkama venku a takový prostě střežný věc.
Když se na toho kluka pamatuju, který jsem jí rumenoval Libor, bydlá tam kousek od nás, moc hezký, hodný kluk.
Já jsem měla fakt štěstí vždycky, jako jo, na hodné lidi.
A nevíme, jestli v Kunkovicích ještě bydlí nebo nebydlí a to bylo takový to první nevinný rande.
Potkávali jsme se na diskotek a jak vždycky, že jo, já jsem poslala pas zase vody přes číl k nám.
A bylo to hezký, bylo takový hezký, nevinný.
Pamatuju si, jak jsme seděli pod oknama, tam dřív bývaly takový ty zmoly, víš, z té hlíny, tam byly navezený.
Tak jsme seděli vedle sebe a já jsem viděla mámu, jak nás špehuje.
Zase viděla.
A sešlí, jak může smějet.
Ale ten bohužel nevím, kde je.
Jak skončil, jak se má to.
Už jsem se nějak nedopátrala, když jsem se ptala párkrát, jako známých.
Žeho ženu, že asi pravděpodobně někde žije s rodinou a má se fajn a to je dobře, protože to byl úžasný kluk.
No, doba byla lepší, to musím říct.
Hele, byla, já si pamatuju i fronty na banány, pamatuju si i fronty na mandarinky, jako když jsme třeba na Vánoci tenkrát stáli obědno, abychom teda aspoň měli každý ty dvě mandarinky, že stála mamka, pak třeba babička, pak třeba ty.
Lidé si víc vážili toho, co mají, vážili si jeden druhého a už to, že já jsem vyrůstala v tom Mikulově a byla tam ta parta těch dětí.
My jsme třeba v sobotu ráno vyběhli ven, na oběd jsme se najedli u jedné tety, na svačinu u druhé tety, pro nás tenkrát byl každý teta, jo, a večer už jsme ši teda domů, věděli jsme, že se stmívá a mamka mezi tím akorát zavolala, jaký byly baráky, bloky baráků a mamka mezi tím vždycky jenom zavolala, třeba tetě, hele máš tam děcka, jo, mám tady děcka.
Jo, že jsme se takhle všichni navštěvovali, vůbec nám nevadilo, že nám spadlo jídlo do písku, prostě to zotřepal, bufoukal, že nebo si vylezl na strom, najedl se, dneska už ti děcka nepřelezlo, ani plot na to, že vylezli na strom.
A my jsme tam dokonce měli, my jsme bydli na té Bardiovské a tam byla Janouškova zahrada, to bylo takový pozemek, barák stál vzadu a paradoxně pro mě to vždycky vypadalo jako strašně velká vzdálenost, jo, a když jsem tam stála a dívala jsem se jako dospělý člověk, tak mě to přišlo jako naprosto markantně, jako prostě nějakých 20-30 metrů, ale jako děcku ti to připadalo neskutečně vzdálený, a my jsme tam chodili krást fialky.
Pravidelně, když byly fialky, tak jeden hlídal, druhý lezl a králi jsme tam fialky.
Ale jo, to je taková doba, na kterou si to hrozně rád vzpomínáš, protože nebyly mobilní telefony, tak se řvalo z okna na děcka domů a bylo to takový, bylo to prostě fajn, bylo to fajn.
Teď je taková moderní doba, děcka si mezi sebou pomalu ani nepovídají, kluční spolu přes mobil, neznají pomalu ani jméno svého spolužáka, na to, žeby věděli, co má třeba jako rád, jo.
Byly tam i taky ty klepače, hráli jsme si na klepačích, skákali jsme gumu, když jeden vonemocnil, další hned měli tendence ho jít navštivovat, teď už to prostě není.
Takže něco na té době samozřejmě nebylo dobré, ale spousta, spousta bylo dobrýho a já na to svoje dětství vzpomínám ráda.
Samozřejmě ta výchova byla trošku jiná, taková striktnější, ale já myslím si, že můžu říct, že jsme si prožili dětství, krásné dětství a obávám se, že tato generace, co jsou teď, tak nemají vůbec ponití, jaké to bylo a my děláme asi chybu, že se s nimi o tom nebavíme, že jim neříkáme, jaké to bylo, i když pro ně je to sci-fi, říct synovi, že z neměl telefon a že si skákal gumu půl dne a běhal po klepačích, tak jako si bude klepat na čelo, ale to je tím, že oni nemají tu představivost a jak říkám, pro ně je to prostě sci-fi.
My jsme se snažili jim asi vyšlapat tu cestu a tak, jak jsme i v covidu a tady v tom je chránili a vy neměli problémy, tak to byla chyba, protože oni teď mají pocit, že je všechno v pořádku a nechápou, že my dospěli šílíme tady s fialovou vládou.
Jako já, mamka mi právě i o tom všem říkala vždycky, když jsme třeba letěli právě do toho Španělska, tak mi to tam povyprávěla a jako hezký je to, protože a já zažívám dá se říct to podobný.
Já i když se zdám, že pořád se věnuju politice, tak já třeba i na víkend vypadnu jako k tetě, tak je to mamky kamarádka, ale já ji říkám prostě teta.
A my tam máme taky takovou vesnickou partu, to je vesnička, že tam bydlí asi, já nevím, dvanáct lidí.
Je to opravdu malá vesnička a taky máme tam partu takových kluků a prostě všichni jsou tety a děláme si třeba ohně, jak jsi říkala, ráno vypadneme a večer se vrátíme domů třeba v deset, v jedenáct.
Je to takový prostě jak když zvířata vypustíš do přírody, víš co? Já nevím, stavíme si bungyry, ne.
To jsme taky dělali, no a hlavně naši to dělali tak, že když nám dali zracha ven, tak nás zamkli fyzicky, jo? Normálně nás fyzicky zamkli, takže ty jsi nemohl utíct ven.
No ale tím, že my jsme to neměli vysoko a na ložnici, kde měli naši pokoje, tam měly ložnici, tak tam byla navezená hlína.
Takže my jsme zdrhali tam a pak jsme se zase vraceli.
Takže kolikrát ho nyní nic nepoznali.
To byly takový.
.
.
A to si smysl, to je průsad, jestli se tohle provalí.
A jednou se vlastně provalilo, protože my jsme byli venku a na nás to prásklo jedna stet.
A my jsme tam začali, jo, dostanete výpráska, tohleto a protože jsme měli strach, tak jsme zdrhli.
Já si pamatuju, že jsme zdrhli s bráchou a normálně jsme utekli nahoru, tam nahoře v Mikulově, tam byla střelnice a my jsme seděli na střelnici za terčama, jo, v té době se tam střílelo.
Tak si pamatuju, že pro nás potom šel ten strejda od té tety.
No a šli jsme doma, staně jsme dostali mazec, jo.
A můj brácha byl takový, že on vždycky byl radši potichu, zklopil uši a nechal si dát jednu dvě facky, ale já jsem odporovala.
Já jsem celý život odporovala svému tátovi, takže já jsem dostala ještě větší výprásk, ale jo.
To jsou už takové vzpomínky, na které člověk vzpomíná s usměvem.
Na druhou stranu pro mě, já jsem se hodně poučela z děství a řekla jsem, že nikdy nebudu dělat to, co dělal můj otec nebo nějaký chyby, které jsem vnímala u maminky, že prostě tímhle nebudu, protože mi se říká, že děti dost často kopírují svoji rodiča a troufám si, že se mně to daří.
Jako jo.
A na maminku vzpomínám teda jako každý den.
Zase si říkám, kdyby tady byla, asi by to bylo jiné.
Byl prostě úžasný, silněčný člověk.
Ale otec a jeho tvrdost mě naučila nevzdávat se.
To jako za to jsem mu vděčná.
Díky němu vím, že prostě věci jdou, ale naučila jsem se spoustu věcí, které u něj jsem vnímala jako těžce, velkou křivdu a takový násilí, jak se říká, na té naší duši, tak to jsem nikdy svým dětem neudělala.
To byla tvrdá škola a to jsem si dávala hodně, hodně pozor, abych tyhle věci nedělala.
Ale ta moje samostatnost samozřejmě přinášela potom problémy ve vztahu, že jo.
To je jako co si budem říkat.
Tak já ti moc děkuji.
A to bude teda pro dnešek vše.
Loučím se ze všema i s tebou a příště můžeme třeba natočit něco dalšího.
Tohle bylo zatím zkušební.
A pa, pa, pa.
Tak jo, já vám všem děkuji.
Popřeju krásný zbytek.
Večera Honzíku u tobě taky a brzy naviděnou.
Mějte se moc hezky.
Komentáře
Okomentovat